Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Leonardo DiCaprio a hlavně big fish Paměti národa Jan Zahradníček skrze své dílo, ani jeden z nich tutově není leklý kapr v kontaminované voděnce, ciao
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 7.3.2016 (06:45:38)

ZMOUDŘENÍ SYMPATICKÉHO NEMOUŘENÍNA… ŠIKULY A DRŽITELE PRVNÍHO SVÉHO OSCARA 


Pašerák whiskey Jay Gatsby se do hereckého portfolia „nezničitelného optimisty v krvi a chytrolína v žilách“ Leonarda DiCapria znamenitě hodí. Tajemný muž, kterého můžeme číst mnoha možnými způsoby: chamtivec, romantik, blázen, nebo neškodný žert Matky přírody? Nepochybné je, že oba se na vrchol popularity propracovali s použitím vlastní definice schopností a nekonečné představivosti. 


(Alena Prokopová vždy ta lepší partie než prolhaná prohraná existence leklého kapra v šachu… pro Bel Mondo už 2013, ne vydání z minulé soboty)


*


Nová adaptace Fitzgeraldova románu Velký Gatsby stihl válcovat diváky v kině jako žížaly po požití popcornů už od května 2013. Projekt rejžy Baze Luhrmanna se nese na křídlech pompézní nostalgie díky rozpočtu ve výši sto dvacet sedm miliónků dolárků. Producenti vsadili na to, že půjde o hit nejedné sezóny, do něhož by bylo osudovou chybou nechtít investovat pár dolarů navíc. Mimo jiné i proto, že komerčním tahounem filmu je představitel titulní role Leonardo DiCaprio. 


Jeho jméno (ne tak nepodobné Leonardu da Vinci bez příměsi recese) má jasně vyčíslitelnou hodnotu na kalkulu: filmy s jeho účastí a podporou vydělaly jen v amerických biografech a komplexech multikin víc než dvě miliardy dolarů, to se již dá hovořit o slušně cinkajícím obratu pro filmový průmysl 21. století. Podle magazínu Forbes, který si loutka Provodová asi nikdy nepřečte v originále, je s průměrným honorářem dvacet milionů dolarů za film v současnosti druhou nejlépe placenou hvězdou americké verze fabriky na Sny. Sám herec dnes ovšem zdůrazňuje, že dává přednost uměleckým výzvám. „Nikdy nespekuluji, kolik snímek hodí. Úspěch na rozdíl od úsměvu je totiž pomíjivý, důležitější je natočit dobrý film. To je jediné akceptovatelné kouzlo a správně naordinované měřítko, bavíme-li se o kvalitě člověka před kamerou. A upřímně řečeno, nehoním se ani za tím, abych dostal Oscara,“ tvrdí v rozhovorech značně sebevědomý, ale přitom umělecky zdatný přesvědčivý muž.


Chováním ani vzhledem už nepřipomíná sympatického blonďatého uličníka, kterému před osmnácti lety skoro zlomil vaz úspěch Titaniku. „S dvanácti milióny v kapse jsem byl příliš mladé ucho na to, abych dokázal vzdorovat celému tomu humbuku. Herectví bylo cestou z nudné chudoby a já si užíval nenuceně nenudící životní styl playboye, rozumějte fešáka,“ přiznává DiCaprio a snaží se ukázat, že mu už není nic vzdálenější. 


Nyní je znám jako odpůrce prezidenta Bushe, majitel superzeleného apartmánu v New Yorku, společník ve firmě vyrábějící luxusní ekologické sporťáky, zachránce ohrožených sibiřských tygrů a sněžných pardálů a nejnověji bojovník jako sněžný levhart proti trapnému obchodu se slonovinou. Vychvalovaný kritiky a milovaný vnímavějšími diváky, respektovaný charakterní herec, a přitom stále obletovaná hvězda a proutník vesmíru bez pomocné virgule nebo ponocné ehm vertigo závratě. Kombinace, která není příliš častá a už vůbec ne častá nuda.

 


ESKAPÁDY ROZTOMILÉHO DRZOUNA 


Pro průlomový Titanic DiCapria kvalifikovaly role problémových nestydatých průserářů, kteří se bouří proti nejapným a zkostnatělým arci autoritám. Od seriálu Dospívání po americku až po western Rychlejší než drzá smrt. Tady se jeho ctižádostivý pokřivený mladíček Fee přihlásí do pistolnického souboje, aby přehlíživému otci dokázal, zač je toho loket, tati, já už jsem také ten dospělý, jeden z vás. Místo uznání však tragického rozmazlence čeká smrt v prachu zakřivené a zavšivené ulice, jakou byste v reklamě na mýdlo Fa s Fee neřešili. Romantickým akcentem pak opatřil DiCaprio mladého rebela v moderní variaci na shakespearovskou odrhovačku Romeo & Juliet, již režíroval také tvůrce Gatsbyho Baz Luhrmann. 


„Jsem king podsvětí i světa!“ rozléhá se jeho decibel na přídi Titaniku DiCapriův drzý pobuda Jack Dawson, před 104 lety dávno odpískaný kšeft, který se řízením štěstěny dostal na palubu luxusního plavidla. Zatímco plavba pyšné superlodi v dubnu 1912 skončila aprílovým fiaskem, romantické drama Jamese Camerona o pětaosmdesát roků později doplulo až k jedenácti třpytivým Oscarům a postu nejvýdělečnějšího titulu filmové historie. O prvenství ho připravil až v roce 2009 ušitý další Cameronův šlágr pro oči – Avatar.


Cameron je vnímán spíš jako brilantní vypravěč a technicky dokonalý vizionář, u Titaniku však bylo herecké obsazení stejně stěžejní téma dne jako efekty. Zatímco elegantní Rose z první třídy ztvárnila Angličanka Kate Winslet, pro roli nemajetného dobrodruha si Cameron vybral tehdy dvaadvacetiletého Američana Leonarda DiCapria. Režisér si přitom jeho obsazením nebyl svým způsobem zcela jist: na Jacka mu připadal příliš vzhledný a roztomilý křupánek. Při osobním setkání ho však přesvědčil, kdo je tady pán na připadající roli v úvahu. Přišel blazeovaný měšťan s cigárkem v koutku úst, ale mávnutím kouzelného kamerového proutku se proměnil v supermoderního bastarda, když začal odříkávat text. V Titaniku pak DiCaprio svého rebela vycizeloval až k dokonalé formě: obdařil ho i mužnou cílevědomostí, s níž obětavě zachraňoval cestující z potápějící se lodi. O reflexi vlastní dospělosti ale zřejmě nešlo – spíš o schopnost vydržet fyzicky úmorné natáčení na nervy po krk v přesolené šplouchající a dost chladné vodě. „Nemyslete si, že miluji všechny své postavy, že se s nimi příliš ztotožňuji,“ dodává teď a brání se v médiích nařčení, že ve svých raných filmech hrál sám sebe: „I když jsem často představoval vzpurné nevychovance, ve skutečnosti jsem se takhle na facku nikdy nechoval. Žil jsem svůj vlastní život hejska – a prostě jsem jen natáčel takové příhody před kamerou.“ 


Psychologové by nicméně možná řekli, že jeho role zrcadlily hercovo skryté trauma. Rodiče šli od sebe v roztržce dokonané soudními výstupy v roce 1975, kdy synovi německé sekretářky Irmelin (ještě, že se nemusela nikdy ucházet o chudou práci jako včelička u pindíčka pilíčka!!!) a scénáristy undergroundových komiksů nebyl ještě ani rok. A jedenáctého listopadu 1974 v Los Angeles narozený Leonardo na sebe už od dětství rád strhával hafo pozornosti. Ve škole šaškoval a rád karikoval spolužáky i učitele jako mnoho nejistých a vnitřně poraněných dětiček. 


Přestože otec Jirka se snažil o syna pečovat svědomitě i po rozchodu, klíčovou roli v Leově životě hrála matka Irmelin. Pokoušela se zajistit sobě a synovi slušný životadárný standard – a byla to právě ona, kdo podpořil Leův zájem o studii herectví. Vehementně podněcovala také synovy vztahy s příbuzenstvem v Evropě: když dvacetiletý DiCaprio v roce 1994 přijel na filmový festival v Karlových Varech s tragikomedií Co žere Gilberta Grapea, provázeli ho tam jeho milovaní němečtí prarodiče, achtung nicht so kleine baby augentlich. A všichni tři byli pyšní na oscarovou nominaci, kterou herec sklidil za roli retardovaného mladíčka Ernieho. Leonardo byl herectvím tak prodchnut, že střední školu dokončil jen díky benevolentnímu přístupu učitelů bez potřeby marnotratné šikany. V Hollywoodu je tak jasným unikátem pod sluncem: prakticky každý, kdo se chce stát profesionálním hercem, se může vykázat aspoň nějakým speciálním kurzem – DiCaprio byl však neotesaný diamant, jehož se nedotkla ruka žádného ctižádostivého učitele.



NECHCI VIDĚT ZBLÍZKA ANI ZDALEKA SÁM SEBE 


Už díky Romeovi si zadělal na pozici idolu lamželeza ale především lamače dívčích srdcí jako u zlatníka kousky ve vystavené výloze, Jack Dawson se však stal generačním romantickým hrdinou – a jeho představitel zbožňovaným štvancem pronásledovaným bulvárem i davy nahuštěných fanynek, nadržených na oční kontakt. „Jakmile jsou kolem lidé, kteří vám lichotí, a získáte větší obnos za práci, než jste pobíral legálně kdykoli předtím, nestane se z vás automaticky arogantní hajzl, ani nejste hrubé zrno totálního ekonomického pitomce ke svému okolí,“ přibližuje Leonardo DiCaprio pozici pocitů po Titaniku. „Získáte fake pocit vlastní fakerské a ne frajerské důležitosti. Myslíte si, že jste změnili svět.“ Bylo to ovšem naopak, role změnila jeho. 


Leománie trvala déle, než herec předpokládal ve svých bujných snech. Narušila nejen soukromí hvězdy, která si jej začala až úzkostlivě hájit a chodila po ulici v zamaskované podobě Altern 8 s techno retušovanou baseballovou čapkou a slunečními vášnivými brýlemi. Ohrozila také jeho profesionální kariéru. Než se DiCapriovi povedlo vymanit ze stínu Titaniku, trvalo to celých pět let – což je v kariéře mladého hollywoodského želízka v roztopeném kotli ohně až příliš žhavé věčně otravující ohnisko. 


„Autobiografická“ role arogantní hvězdy v komedii Woodyho Allena Celebrity byla jen jepičí krátkodechou terapií. Tápání bylo povětšinou bolestivé a jeho filmografii zatížilo prvoplánové drama Pláž i přihlouplé doprovodné opentlené kostýmní dobrodružství Muž se železnou maskou, dívejte se, kdopak to mluví do éteru. Výsledkem byla v roce 1999 nominace na hollywoodskou anticenu Razzie za první zmíněný film, o dva roky později se Zlatá malina stala realitou: protože v dumasovské rytírně hrál dvojroli, potupné ocenění získal „za nejhorší filmový pár roku“.  


Profesionální dospělost si nakonec Leonardo v roce 2002 obstaral sám; jako mnoho jiných atributů k dospělosti velkého hráče. Toužil po spolupráci se zavedenými, ale dlouhodobě PROGRESIVNÍMI neagresivními režisérskými osobnostmi. A mířil proklatě přesně vysoko do výšin. V osmadvaceti letech vkročil do dospělého období své kariéry, jež dodnes funguje a vynáší opět vysoko. Roztomilým, ale nesmlouvavým způsobem oslovil Stevena Spielberga, vysokou horu her, hora, hra, tedy Spiel a Berg, když si dovolil doporučeným dopisem poslat jeho dceři svou podepsanou fotografii. S významnými tvůrci sice pracoval už předtím, teď si však mohl vybírat. „Herec je pro režiséra médiem, které může zprostředkovat všechny jeho představy do jedné velké jízdy emocí. Někteří tvůrci ovšem i ze slibného materiálu mohou dělat odpad pro šupáky odstrašující,“ rozvíjí v médiích DiCaprio své představy o filmové a poučné praxi, who is who. „Proto jsem se rozhodl natáčet jen s těmi, jimž bezvýhradně důvěřuji a nestydím se za to ani dvacet let poté.“

 


NA CESTĚ S MISTRY VELIKÉHO KREATIVNÍHO OBORU 


Už víc než črt na čtrnáct let si na tomto stavebním a kreativním zároveň základě buduje až „neomylnou“ filmografii. Na počátku stál právě Spielberg a titulní role v jeho tragikomedii Chyť mě, moulo, když to šikovněji dokážeš. Frank W. Abagnale je okouzlující podvodník s nevinným pohledem mladíka po škole, který je neustále na útěku sám před sebou a zneužívá svůj sebeklam a program. Jako chameleon, jenž je tím, čím ho lidé přesně chtějí mít. Současně je hluboce frustrovaný rozvodem rodičů, takže jediný vztah takhle 24. prosince minutu před dvanáctou každý rok, který dokáže navázat, má právě se svým pronásledovatelem z FBI, nikoli face book intelligence. Kdyby nešlo o skutečnou událost, jeden by se domníval, že tento příběh byl ušitý DiCapriovi v butiku na ulitu (na tělo i na progresivně myslící čelo). 


„Na herectví je nejfajnovější, že se rozplynete v někom jiném – a ještě za to dostanete honoráře. I mně někdy připadá, že nevím, kdo jsem, a zdá se mi, že se to každý den mění,“ prohlásil tehdy herec o roli, jež byla loučením s bezproblémovou chlapeckou imidž k MDŽ. Symbolizovala chuť zbavit se romantických buřičů a narušitelů pořádku, které vystřídaly role traumatizovaných a morálně dvojznačných gaunerů. Nynější Leonardovi hrdinové práce často žijí ukázněně mezi dvěma světy, ať jde o dobro a zlo či ideál a tvrdou nehostinnou realitu slepic v kurníku. 


Režisérem, který dokázal DiCapriovi nabídnout právě takové postavy, se stal Martin Scorsese. O generaci starší klasik vyhovuje hercově představě otcovského mentora a současně podněcuje jeho chuť barvitě experimentovat. DiCaprio režisérovy filmy odjakživa hltal: když v devatenácti hrál ve zmíněném Dospívání po americku s Robertem De Niro, tedy s žádným cvokem trpasličí morálky všeho toho podjatého a nekalého, viděl v tom možnost, jak se přiblížit jeho dvornímu režisérovi. Povedlo se to teprve po letech. „Nikdy bych si ani nepomyslel, že bych dostal byť jen malou roli v nějakém Scorseseho filmu. A už jsem s ním natočil čtyři snímky,“ pochvaluje si DiCaprio. „Ten pocit je úžasný a návykový a není laciný.“ 


Kostýmní historické drama Gangy New Yorku, životopisné drama Letec, gangsterka Skrytá identita a psychologický thriller Prokletý ostrov – každý z těch filmů je úplně o něčem jiném a v každém DiCaprio pod Scorseseho vedením ztvárňuje jinou postavu. Každá je přitom nějak odpudivá, divná, ohrožená a bojující o svůj sen i za cenu sebezáhuby. DiCaprio vděčí Scorsesemu za to, co nazývá „vnějším zklidněním“ – což nevylučuje, že paranoidní letec Howard Hughes, který herci vynesl Zlatý glóbus (také letící nebo obíhající poslušně po svém orbitu na obzoru) a oscarovou parádní nominaci, končí život jako izolovaná stvůra s dlouhatánskými nehty posedlá hygienickým rozmarem. A že agent FBI vyšetřující s profi odstupem záhadu Prokletého ostrova je ve skutečnosti pacient psychiatrického ústavu nápravy duše, suše a ještě víc suše.


„Existuje jen málo herců, kteří nás zavedou a zavlečou hluboko do svého nitra, v němž se zrcadlí filmový příběh. K tomu je třeba talent, nadmíru citlivost a absolutní nebojácnost: ANO, PŮJDU RÁD DO TOHO. Leo to všechno má – působí pravdivě, ať jsou jeho postavy ošklivé nebo výstřední jako z ústřední půjčovny filmů,“ pochvaluje si znalec lidských charakterů nadmíru šikovný Scorsese. I on na setkání vydělal majlant – našel v DiCapriovi svého nového De Nira, tvárného herce schopného absolutní proměny.

 


SKUTEČNÝ A FILMOVÝ SVĚT REKVIZIT ANEBO OBRANY PROTI VÝKALŮM DEKADENCE NEBO ARCI DEMENCE 


Jen jedinému typu se DiCaprio při svých metamorfózách vyhýbá: prvoplánově pojatým rolím gaunerů. Udělal zatím jedinou výjimku – před 4 lety pro Quentina Tarantina. „Moje postava je naprosto amorální úkaz inženýra – je to blb, kterého bych já osobně k smrti NENÁVIDĚL,“ poznamenává herec o postavě snobského sadistického prevíta otrokáře Candlea z westernu Nespoutaný Django. „Navíc mne lákala možnost konečně ztvárnit ryzího ničemu k ničemu.“ 


Právě touha po zdolávání nových výzev způsobila, že se DiCaprio před 6 lety pustil také do spolupráce s Christopherem Nolanem; s prominentním a nekompromisním režisérem natočil komplikovanou, divácky přitom nesmírně úspěšnou krimi sci–fi zápletku Počátek. „Ke sci–fi mám obvykle averzi. Je pro mne těžké angažovat se ve fikčních světech vzdálených realitě,“ hlásí představitel profesionálního zloděje informací Cobba. Znějící jako cobra. Naopak miluje skutečné příběhy a na kontě má množství biografických filmů i společensky angažovaných látek, ve kterých se odrážejí jeho politické názory. Sám produkoval dokument o GLOBÁLNÍM OTEPLOVÁNÍ Jedenáctá hodina a drama o zákulisních politických machinacích Den zrady, jež režírovala další angažovaná hvězda současného Hollywoodu, George Clooney. 


„Každému by měl ležet na srdci osud planety. Mezi priority Spojených či spikleneckých států se musí dostat otázka alternativních zdrojů energie. Je to otázka vlastenectví bez ohledu na to, jestli je prezidentem v Bílém domě tmavší barák Barack Obama nebo někdo jiný,“ káže DiCaprio, který se v soukromém životě věnuje charitě (kromě ekologie se hlavně stará o africké děti) a prý sní o jednoduchém životě bez hvězdných manýr a propriet. 


Dokonalou vizáž svatouška nařeďuje funky frajerský fakt, že Leonardo je přece jen hollywoodskou hvězdou se zálibou v drahých oblecích a krátkodechých románcích s dlouhonohými představitelkami něžného pohlaví a něžné artikulace myšlenek s blond vlasy. I nad tím však vždy zvítězí to, co je pro diváky nejdůležitější – postava na filmovém plátně. Role, která herci umožňuje stát se prakticky kýmkoli na světě, až krom trouby nebo mikrovlnek té prostoduché potvory nehodící se na porody, ani na následky porodu až ke smrti. S výjimkou sympaticky rošťáckého Lea. 


Když James Cameron loni svůj megahit znovu uvedl do kin ve TřiDé, jeho hvězda na slavnostní premiéru nedorazila. Režisér tvrdí, že se DiCapriovi předtím snažil Titanic odmítnout: „Vydržel osmnáct minut. Bylo úžasné sledovat jeho bezprostřední reakci: nemohl tomu uvěřit. Řekl mi: „Jsem takový zelenáč, koukni na mne…“ V podstatě se schoval pod sedadlo v sále.“

Yeah, je to 7 dní a jeden Oscar u opravdového pracovního nasazení za Zmrtvýchvstání ve stoje 2016, i v sedle na výsluní. Cool bilance.



Kdyby tu nebyla ta dlouhá,

dlouhá řada bláznů,

kteří se tolik namáhali hledat branky ráje –

v kláscích trávy, v nitkách babího léta,

v mihotání rosy:

co za cenu by mělo domýšlivé pokolení lidí?

 

HENRI POURRAT

 

 

Vím, jak je těžké se vracet do minulosti.

Můj život už zaplnili zemřelí.

Ale nejmrtvější z mrtvých je ten malý chlapec,

kterým jsem kdysi byl.

A přece, jednou nadejde chvíle,

kdy to bude právě on,

kdo se ujme vedení mého života

a shromáždí všechny jeho ubohé roky,

a jako mladý velitel veteránů,

hned poté, co sešikuje svou družinu,

vstoupí jako první do Otcova domu.

 

GEORGES BERNANOS

 

 

Ty také tam kdesi jdeš. Do kostela

a potom po nákupech. O děti starost máš.

Plno zjevení se ti dostalo od nich.

Plno zázraků mohla bys dosvědčit.

Všem věříš,

všechny si pamatuješ a ráda bys mi je vyprávěla,

jen kdybych se vrátil.

 

JAN ZAHRADNÍČEK

 


SETKÁNÍ S MARIÍ ZAHRADNÍČKOVOU, ŽENOU BÁSNÍKA JANA ZAHRADNÍČKA


Marie Zahradníčková, rozená Bradáčová, se narodila v roce 1919 v Uhřínově u Velkého Meziříčí. Vystudovala učitelský ústav, v roce 1942 odešla učit na Slovácko. V rodné vsi poznala básníka Jana Zahradníčka, za něhož se v roce 1945 v uhřínovském kostele provdala. Po válce se manželé přestěhovali do Brna, Černopolní ulice 50, kde se jim také narodil syn Jan a dcery Zdislava a Klára. Ve vykonstruovaném procesu byl Jan Zahradníček v roce 1952 odsouzen ke 13 letům basy. Manželka s dětmi byla nucena přestěhovat se do Uhřínova a manuálně pracovat v Gale Měřín. V průběhu Zahradníčkova výkonu trestu za smyšlené provinění umřely na otravu houbami prašivkami prudce jedovatými jeho dvě dcery, na jejichž pohřeb byl básník propuštěn z vazby. V roce 1957 se narodila dcera Marie Štěpánka. Zahradníček byl propuštěn v květnu 1960. Zemřel na následky věznění 7. října 1960. Marie Zahradníčková žila v Brně až do jara 2012, kdy potkala svou smrt v dubnu jako aprílové klání 93leté občanky.

 

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/210452801390015-neznami-hrdinove-pohnute-osudy/

 

http://trebicsky.denik.cz/zpravy_region/zemrela-marie-zahradnickova-manzelka-basnika-jana-zahradnicka-20120424.html

 


PANÍ ZAHRADNÍČKOVÁ, VY JSTE VYRŮSTALA VE VYSOČINSKÉ VSI UHŘÍNOV, NEDALEKO VELKÉHO MEZIŘÍČÍ. JAK NA SVOU RODNOU OBEC VZPOMÍNÁTE?

 

To byla jiná vesnice, než je dneska. Dnes není v celé dědině jedna husa, jedna kráva, takže to není dědina, ale poloviční město. Já jsem ze selského rodu, proto také byli naši za komunistů vystěhováni. Ve dvaapadesátém na svatého Václava…

 

Můj rodný statek stojí na návsi, je starý 300 let. Tam jsem vyrůstala. Narodila jsem se v devatenáctém roce, v lednu, když se tatínek vrátil ze zajetí z Ruska. Bylo nás pět děvčat a dva kluci. A ještě dva hoši zemřeli. Maminka měla devět porodů. Za to jí měli dát metál, a místo toho ji vystěhovali do nejistoty, když ovdověla a zůstaly jí děti na krku. Musela jsem se o sourozence pochopitelně starat. V dětství jsme opatrovali husy a pásli krávy, bosky na lukách nad Uhřínovem. Tam bylo krásně. To řekl i Jakub Deml, že v Uhřínově je krásněji než v Tasově. Toho si velice vážím, protože on nedal na Tasov dopustit. Okolo Uhřínova jsou tak krásná údolí, že si tam básníci chodili oplachovat nohy. Jednou jsme šly jako holky vázat oves a uviděly, jak jsou na vrbách rozvěšené kabáty. Lekly jsme se a bály se na tu louku vůbec vstoupit. A oni to přitom byli páni z fary a knajpovali si nohy – Jan Dokulil, Jan Zahradníček a Jan Čep.

 

VAŠE DĚTSTVÍ TEDY BYLO VESMĚS PĚKNÉ?

 

Ano, idylické. Museli jsme sice pracovat, ale to nám jistě prospělo. V zimě se taky četlo, ale víc jsme pracovali. Jako nejstarší dcera jsem chodila do školy do Meziříčí, což je šest kilometrů tam a šest nazpátek, takže jsem od deseti let měla každý den v nohách dvanáct kilometrů. Za každého počasí. Byli jsme katolická rodina, proto jsme také byli vystěhováni jako nežádoucí osoby. Bydlily tam i jiné sedlácké nekatolické rodiny, ale vystěhovány nebyly. Naše rodina držela pospolu, měli jsme babičku na výměnku a tetičku, která kulhala. Bratr taky trochu napadal na nohu, takže mně postižení lidé byli spíš vzácní.

 

PROČ JSTE SE ROZHODLA STUDOVAT UČITELSKÝ ÚSTAV?

 

Protože nás bylo hodně dětí, šla jsem jako nejstarší dívka z domu do světa. Na učitelský ústav do Olomouce–Řepčína jsem měla doporučení od pátera Procházky z Meziříčí, který mě učil náboženství. V devětatřicátém roce, kdy jsem maturovala, bylo odloučeno Slovensko a tamní čeští učitelé museli odejít. V Čechách a na Moravě dostávali přednostně místa, a tak my, co jsme právě vyšli ze školy, jsme zůstali bez zaměstnání. U mě to trvalo celé tři roky. Až v roce 1942 jsem nastoupila jako asistentka na obecné škole v Meziříčí. Zanedlouho mě inspektor poslal krátce učit na Velehrad a po prázdninách do zapadlé vesnice Košíky, kde končí silnice. Dařilo se mi tam dobře. Bylo mi pětadvacet let a teprve mi začaly růst zuby moudrosti.

 

KDY JSTE POPRVÉ USLYŠELA JMÉNO JAN ZAHRADNÍČEK?

 

Jana Zahradníčka jsem poprvé viděla v Řepčíně. Bylo nám tehdy oznámeno, že přijedou přednášet spisovatelé Jan Čep a Jan Zahradníček. Sešli jsme se ve velké aule a oni seděli na jevišti u stolu a přednášeli. Se spolužačkami jsme si říkaly, který se nám víc líbí…

 

TIPOVAL BYCH, ŽE JAN ČEP…

 

(smích)… Zahradníček! Měl už prošedivělé vlasy, ale měl je, kdežto Čep na hlavě neměl zhola nic. V sedmatřicátém roce nastoupil jako farář do Uhřínova Jan Dokulil a Zahradníček za ním přijel o prázdninách – byli švagři. Později společně pobývali na faře, ale protože už byla stará a vlhká, bydlel Zahradníček u mé tety v chalupě, která stojí naproti našim. Tam jsem ho viděla podruhé. Za války jsem byla doma a pokládala jsem si za čest, že mohu opisovat jeho básně do sbírky Korouhve. Diktoval mi je, protože jsem tu jeho škrabanici nemohla rozluštit; i psal jako e… Přepisovala jsem je na psacím stroji, protože bratr byl účetní Raiffeisenky a měl ho doma. Při psaní jsme se s Janem blíže seznámili. V Uhřínově jsme se ale viděli málo. Maminka s tím nesouhlasila, protože nic neměl a já také ne, tak se nemohly navazovat žádné známosti. Když jsem potom odjela učit na Slovácko, vzájemný vztah se rozvinul. Psal mi každý den… Kolegové se mi smáli, že dostávám lístek za lístkem… Hned ve dvaačtyřicátém začal Jan psát sbírku Pod bičem milostným.

 

Tak to šlo celé tři roky a čekalo se, až bude po válce. Jan dostal místo jako redaktor Občanské tiskárny v Brně na Šilingrově náměstí a provizorně bydlel u Hlouchů, v rodině bratra pana biskupa. Nakonec dostal byt v Černopolní ulici. Veselku jsme měli po válce v Uhřínově, patnáctého října, současně s mou sestrou. Takříkajíc jsme se k ní přifařili. Vzpomínám si, že Jan, tenkrát už byl v Brně, telefonoval – tak co bude? A já povídám – dojdu na faru do Medříče a požádám pana děkana o dispens – neměli jsme ohlášky. Ve čtvrtek jsem šla a v pondělí byla svatba. Přijeli jenom páni, protože Jan důrazně rozhlásil, aby nechali paničky doma, protože v Uhřínově je není kam unocležit a chlapi prý mohou spát na faře na matracích ne, na matrikách dozajista ano. Za svědka nám byl Jan Čep. Do vánoc jsem učila v Měříně a pak se přestěhovala za Janem do Brna v nákladním autě – nebylo co nakládat kromě peřin a knih.

 

JAK SI VZPOMÍNÁTE NA KNĚZE A BÁSNÍKA JANA DOKULILA?

 

Byl – jako všichni Dokulilové z Mastníku – velký chlap. Přišel do Uhřínova z Měřína a zůstal do té doby, než musel utéct před StB. Zrovna byl na zahradě a hospodyně ho přišla varovat. Tušil, že ho zavřou, protože se u něj za války sjíždělo hodně katolických intelektuálů, takže komunisté v Meziříčí a Jihlavě o něm dávno věděli. Pod jihlavský resort StB patřila jak Čihošť, tak Babice, takže v perzekucích už měli praxi. Utekl asi v papučích, zadní brankou k potoku, přes Pohořílky a tam se někde schoval. Celé dni a noci ho StB hledala se psy – honili ho jako divou zvěř. Schovával se později v Kamenici ve sklepě. Jako kněze ho bylo pro Uhřínov škoda, míval krásná kázání.

 

JAK PROŽÍVAL JAN ZAHRADNÍČEK DRUHOU POLOVINU 40. LET?

 

Mnoho z budoucího dění už tušil během válečných let. Ve sbírce Pod bičem milostným je jedna báseň – „dost nebes v očích tvých pro deště žalu“, „ty víš to, víš, a přece lehko je ti obejmout kříže dva“ – a ta je prorocká. Věděl, co nás čeká. A po válce, zvlášť po roce 1948, kdy šel do invalidního důchodu, protože nakladatelství Akord zrušili, bylo jeho jednání ještě vyhraněnější.

 

Jinak si vzpomínám, že velmi dbal na parádu a na čistotu. Říkal, že nejraději kupuje kravaty a kytice. Jednou ze Zeleného trhu donesl šest velkých lilií. A protože jsme neměli tak velkou vázu, tak koupil i tu vázu…

 

JAN ZAHRADNÍČEK BYL ZATČEN V ČERVNU 1951. VZPOMÍNÁTE SI NA TEN DEN?

 

Nic jsem netušila, byla jsem těhotná, a tak mi nic neřekli. Ale po návratu z porodnice s malou Klárkou mi Jan povídá: „Fučík, Křelina, Knap jsou zavření od února, března, dubna a já myslím, že mě nezavřou, protože už je červen.“ Zatkli ho 13. června, ale na úředním oznámení je uvedeno 12. června. Ten den jel s Bochořákem do Tasova, ale už se po něm u Bochořáka ptali. Přišli si pro něj ráno, kolem půl osmé, Klárka spala v kočárku a já krmila v kuchyni druhé dvě děti: Honzík už běhal, Zdislava ještě ne, tu jsem měla na klíně. Jan dosud spal, z Tasova přijel večer. Když zazvonili, Honzík utíkal otevřít a najednou byli dva chlapi v bytě a ptali se na Jana Zahradníčka. Už jsem tušila. Vzbudili ho, šli s ním do koupelny a všude. Udělal křížek dětem a objal mě. Auto stálo před domem, tam ho usadili a ještě se vrátili. Prohledali a rozházeli celý byt vzhůru nohama, ale nic nenašli, protože to, co najít měli (rukopis básně Znamení moci), bylo už dávno pryč. Chtěli také rabovat kočárek, kde spala Klárka, ale to jsem odmítla. Nechali ji tedy spát.

 

MANŽEL BYL SOUZEN SPOLEČNĚ S KATOLICKÝMI INTELEKTUÁLY – KNAPEM, KŘELINOU, FUČÍKEM, KALISTOU, KUNCÍŘEM – JAKO „PROTISTÁTNÍ SKUPINA“ A ODSOUZEN KE TŘINÁCTI LETŮM VĚZENÍ…

 

Nejdřív byl vězněn v Brně a Znojmě, ale pak ho převezli do Prahy, na Pankrác a do Bartolomějské ulice. Tam byl asi každý v samovazbě. Pamatuji si, že Jan byl celý zbídačelý, říkal, že na výslechy ho musí bachař nosit na zádech, nemohl vůbec vyjít do schodů. Měl slabé srdce, takže ho asi ze soucitu bachař podpíral. Soud proběhl v Brně v červenci roku 1952, v Zemském domě vedle „Červeného kostela“. Tam jsem poznala všechny ženy souzených spisovatelů. Přijela jsem už z Uhřínova, kam nás měsíc předtím vystěhovali vojáci; když zatkli manžela, byla jsem se třemi dětmi vyhnaná z Brna. Měla jsem se s paní Renčovou stěhovat kamsi do Jeseníků, ale odmítla jsem a jela raději k nám do Uhřínova. I když nás strčili do jakéhosi výměnku, byla jsem ráda, že nejsme v Brně, protože pro děti je venkov nejlepší. Nakonec i pro mě to nebylo zlé, protože mě tam všichni znali od dětství a věděli, kdo jsem. Nikomu jsem nemusela nic vysvětlovat.

 

Soud trval asi dva nebo tři dny. Jan přišel na řadu mezi posledními; všichni ostatní stáli, jemu dovolili sedět na židli. Ke zlému básníkům přičítali setkání ve Starovičkách, kde slavili jmeniny Václava Renče a Václava Prokůpka. Manžel už byl v důchodu, ale nemohl odolat pozvání tam, kde bylo víno a jelo se autem. Co tam dělali, Bůh suď. Manžel potom spal dva nebo tři dny. Snědli prý dvě husy, tak nevím, co mohli provádět ilegálního.

 

DAL SE V SOUDNÍ SÍNI VYMĚNIT ALESPOŇ POHLED?

 

Možná ve dveřích ano, ale jinak jsme spolu nemohli ani mluvit. Celou zimu jsem nevěděla, kde je. Teprve po roce jsem jela na první návštěvu na Pankrác. A Jan mi říkal: „Když vezmeš s sebou alespoň jedno dítě, tak budeme sedět u stolu.“ Tak jsem vždycky vezla dvě děti nebo alespoň Honzíka, protože ten si tatínka nejvíc pamatoval. Je to tragédie, že měl čtyři děti, které ho neznaly a on neznal je. Honzík si ho trochu pamatoval a viděl ho párkrát na návštěvách vězení, ale děvčata vůbec ne a v září 1956 zemřela v Uhřínově na otravu z hub. Později se nám ještě narodila Mařenka. Ale když manžela propustili, nemohla si na něj zvyknout.

 

TENKRÁT HO PROPUSTILI Z VĚZENÍ NA POHŘEB DCERUŠEK S TÍM, ŽE SE NEMUSÍ VRACET, ŽE JE PROPUŠTĚN. A OBLUDNÁ ZRŮDNOST KOMUNISTICKÉHO REŽIMU SE PROJEVILA V TOM, ŽE SI PRO NĚJ ZASE PŘIJELI A ODVEZLI HO ZPÁTKY DO KRIMINÁLU…

 

Tehdy pro manžela jela jeho sestra se synovcem a dovezli ho na pohřeb. Byla jsem ještě v nemocnici a na pohřeb mě dovezli sanitkou. Jan v Uhřínově pobyl jenom tři dny a oznámili mu, že se musí vrátit, protože se zhoršila situace v Maďarsku. Nakonec strávil v kriminále ještě čtyři roky a to na něho velice špatně zapůsobilo; napsal ty smutné básně, zařazené do sbírky Čtyři léta. Nejdříve byl zavřený na Mírově, potom ho převezli do Leopoldova. Vím, že jsem tam jela s Honzíkem ještě dvakrát nebo třikrát. Vždycky jsem dbala, aby si víc povídali s Honzíkem. Manžel mu říkal Jakube, protože měl druhé jméno po Jakubu Demlovi.

 

Na Mírově pracoval Jan v knihovně a tam také s knihařem zavázal své básně do některých knih. Považovaly se za ztracené, ale objevili je před dvěma lety v archivu v Pardubicích. Věděla jsem, že měl některé básně ještě od znojemského vězení v hlavě, tolik let. Některé po propuštění zrevidoval. Když ho tehdy pustili na pohřeb, recitoval mi zpaměti báseň inspirovanou naší poutí do Přibyslavic. Já vpředu s děvčaty a on vzadu s Dokulilem… Napsal ji ve vězení, když vzpomínal na podobné krásné chvíle.

 

JAK JSTE TY ÚTRAPY PROŽÍVALA VY?

 

Díky Bohu jsem měla v Uhřínově tetičku, která zůstala na výměnku a nebyla vystěhována s maminkou. Měla jsem tam i sestru. Se žádostmi o rehabilitaci a o milost mi velice pomáhal doktor Hlouch. Chodila jsem pracovat na pole a také jsem dostávala výchovné, takže bídu jsme neměli. Když byly Mařence čtyři roky, nastoupila jsem do podniku Gala v Měříně. Pražské děti odsouzených spisovatelů vykládaly, jak se jim spolužáci smáli, že mají otce vraha; náš Jenda nic takového nezažil. Měl hodně kamarádů, házeli mu vždy kamínky do oken, aby si šel s nimi hrát, až kolikrát okno rozbili. Když manžel konečně přišel, Jenda byl s klukama kdesi na pastvě, měl dvanáct roků…

 

VZPOMÍNÁTE SI NA MANŽELŮV NÁVRAT?

 

Vrátil se kolem 9. května 1960, propustili ho na amnestii. Bydlela jsem na výměnku u Doležalů a řezala jsem tenkrát pod kolnou dříví. Mařenka byla se mnou, měla tři roky, hrála si tam a už jsme chtěly jít domů, že budeme vařit oběd. Najednou se otevřela vrátka a před námi Jan. Z devíti let mu odpustili jenom měsíc. Sebrali ho 13. června a přišel 12. května. Už si myslel, že ho už nepustí, protože šel až poslední den.

 

JAKÉ BYLO SHLEDÁNÍ PO TOLIKA LETECH?

 

Vařili jsme oběd. Za ty čtyři roky byl dost zesláblý, protože v padesátém šestém ještě tak špatně nedýchal. Skoro nikam nemohl dojít, ani do kostela ne, protože je to do kopečka. Ani moc necestoval. Byl jednou v Brně a doktor Pojer mu prý řekl, že je to s ním dobré. No nevím, co na něm viděl dobrého, já viděla, jak zchátral, a těžce jsem to nesla. Byl si ještě ve Žďáře pro občanský průkaz, občas zajel do Meziříčí a jednou do Tasova na návštěvu k Demlovi. Potom se blížil podzim, září, říjen a malý Jenda chodil vybírat brambory. Kdesi na Knížkách uslyšel zvonit umíráček. To byl manželův. Dostal chřipku, špatně se mu dýchalo, pořád měl otevřené okno… Dokud bylo teplo, seděl na zahrádce u Doležalů. Buď četl, nebo se modlil, ale na procházky už nemohl chodit, což ho velice skličovalo. Začal chrchlat kašel, dostal horečku a doktor ho poslal do nemocnice pod kyslík. Jela jsem s ním sanitkou, seděl vedle řidiče a nedaleko Rudíkovského nádraží mu klesla hlava a umřel. U toho nádraží potom brněnští přátelé postavili Boží muka. Tak jsme obrátili sanitku a jeli zpátky do Uhřínova… Bylo to v pátek, 7. října, na Pannu Marii Růžencovou. V neděli byl v Uhřínově funus.

 

Potom jsme bydleli v patře domu, kde nebyla elektřina ani topení a voda. Musela jsem každou kapku vynést nahoru po špatných schodech. V šedesátém osmém jsme se stěhovali do Brna. Podali jsme žádost o byt a přátelé mi pomohli.

 

CO VÁS DRŽELO, ABYSTE NEKLESLA POD TAK TĚŽKÝM ÚDĚLEM?

 

Vždycky jsem měla dost práce. Také jsem ráda zpívala v kostele. Třeba přišli lidé s žádostí k mému vedoucímu v Gale, jestli bych jim nemohla zazpívat na pohřbu, což byla pro mne čest.

 

Brala jsem vše, jak to Pán Bůh dopustil.


 

  ptal se Miloš Doležal před rokem 2003)



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter